SONY CLASSICAL - 2 CDs
Prague Sinfonia Orchestra/ Christian Benda
Datum vydání: 5. dubna 2019
Kód nahrávky: 0190759195925 

MOZART – SALIERI

Jména Mozarta a Salieriho vyvolávají romantické představy, které od předčasné Mozartovy smrti v roce 1791 nepřestávají zaměstnávat lidskou mysl. Na jedné straně stojí volnomyšlenkářský Mozart uvězněný v úzkoprsém a přízemním světě dvořanů. Rebel, který se vzbouřil proti císařské autoritě, jenž byl následně otráven neznámým vrahem a kvůli zametení všech stop pohozen do hromadného hrobu. Na straně druhé Salieri, ztělesňující vše, co horkokrevný Mozart nenáviděl, prototyp dvořana, klonícího se před mocnými a drtícího ty pod ním, intrikánský, závistivý a průměrný skladatel, sžíraný žárlivostí na Mozartova génia, která ho dožene až k vraždě.

I když na tomto příběhu může být něco pravdy, zůstává pouhou romantickou představou. Dopomohl tomu sám starý Salieri, který se v deliriu na smrtelném loži k Mozartově vraždě přiznal. Příhoda se rozšířila po celé Vídni, o čemž nalezneme záznam například v Beethovenových denících. Nicméně Salieri toto obvinění později odmítl. Svému žáku Ignazu Moschelesovi s pláčem vysvětlil: „Víte to dobře sám, že mě podezřívají z otravy Mozarta. Ale ne, je to zlomyslnost, čirá zlomyslnost, řekněte to, drahý Moscheli, světu, to vám říká starý umírající Salieri.“

Nedávné výzkumy odhalují poněkud jiné podezřelé, například svobodné zednáře. Ze svých bratří ze zednářské lóže mámil totiž Mozart půjčku za půjčkou, několika z nich svedl během lekcí hry na klavír manželku a v opeře Kouzelná flétna odhalil veřejnosti i tajné zednářské rituály. K tomuto tvrzení však nebyl nalezen žádný nevyvratitelný důkaz.

Legenda o Mozartově otravě Salierim přetrvává i díky mnohým jejím obráncům z řad prominentních tvůrců, jako byl Alexandr Puškin. V jeho hře Mozart a Salieri (1832) nalezneme následující motivy: dovednost oproti genialitě, Mozarta, nádobu nehodnou božské inspirace, které je vše dáno, a Salieriho, jenž navzdory své houževnatosti nedosahuje ničeho, a stává se tak kvůli své „umělecké žárlivosti“ vrahem. Stejný příběh rozehrává i hra Amadeus od Petera Shaffera z roku 1979, jehož filmová adaptace od Miloše Formana z roku 1984 byla jedním z největších filmových hitů 80. let, který si vysloužil osm Oscarů.

Divadelní hra i film dokázaly znovu oživit legendu o otravě, jež se ukázala jako velmi působivá. Je však pravděpodobné, že to autoři tak úplně nezamýšleli – například Puškinův romantický koncept svým rozsahem nutí k podezření ze skrytého záměru parodie či satiry.

A co je na tom všem pravda? Zajisté zde panovala občasná žárlivost mezi Salierim, jenž byl již zavedeným kapelníkem dvorního orchestru, a nově příchozím Mozartem, který se potuloval po vídeňské scéně jako nezávislý umělec. Nicméně jejich vztah vykazoval i vzájemnou úctu, což je i velmi dobře zdokumentováno: Salieri zorganizoval mnoho Mozartových koncertů a také sám dirigoval premiéru velké symfonie v g-moll. Mozart zase nadšeně vyprávěl své ženě Constanze v dopise ze dne 14. října 1791: „Poslouchal a sledoval naprosto pozorně, od předehry po poslední sbor nebylo místa, kde by z něj nevyšlo ,bravo’ nebo ,bello’.“ A navíc, po Mozartově smrti, se jeho syn stal Salieriho žákem.

Nejjasnějším důkazem vyváženého vztahu Mozarta a Salieriho je ale jejich společná skladba: kantáta „Per la ricuperata salute di Ofelia“. V roce 1785 ji oznámil vídeňský hudební vydavatel Artaria, přičemž kurzívou zmínil i třetího autora – Cornettiho –, což je pravděpodobně pseudonym. Jeho skutečná identita zůstává dodnes neznámá. V tomto ohledu se spekulovalo o různých jménech, dokonce i o samotném císaři Josefu II. Mnohé však hovoří ve prospěch pěvce a skladatele Stephena Storaceho, jehož sestra Nancy byla jednou z primadon té doby a zároveň  jí byla skladba věnována. Pěvkyně, které si vážil jak Mozart, tak Salieri, se krátce předtím zotavila z nemoci. A název skladby odkazuje k postavě Ofélie v Salieriho opeře „La Grotta di Trofonio“, v níž Nancy Storacová sklidila velký úspěch.

Žádná kopie tisku se z roku 1785 nedochovala – není ani jisté, zda byla kantáta vůbec publikována, a dlouho se považovala za ztracenou. Až v roce 2015 ji objevil v archívu Národní knihovny v Praze Timo Jouko Hermann. Nicméně tato verze se od té Artariovy lišila. Původně se jednalo o kantátu s klavírním doprovodem v aranžmá pro domácí představení. Oproti tomu pražská verze v podstatě obsahuje jen sopránový hlas a basovou linii typickou pro dobové orchestrální partitury. Jedno z vysvětlení je, že to mohla být zkrácená verze. Její chybějící orchestrální části zrekonstruoval až dirigent Christian Benda na své CD nahrávce.

Občasný nesoulad mezi Mozartem a Salierim vyvěral pravděpodobně z různých uměleckých škol: Mozart, původem ze Salzburku, byl ovlivněn Itálií a i svou první velkou závaznou objednávku na operu získal z Milána. Salieri se oproti tomu formoval ve stylu francouzského klasicismu, byl považován za legitimního následovatele Gluckovy operní reformy a sklízel velký úspěch i u diváků v Paříži. Mozart z nich byl nepochybně modernější: coby umělec na volné noze si do své hudby subjektivně přivlastňoval různé formy i vyjadřovací prostředky. Zatímco Salieri si v císařském hlavním městě Vídni budoval úspěšnou kariéru, Mozart slavil největší triumfy v Praze. České království sice spadalo pod vliv vídeňského císaře, Praha ale zdaleka nebyla pod takovou společenskou a politickou kontrolou jako hlavní císařské město. Přebýval tam duch opozice, byla otevřenější estetickým inovacím a také to v ní politicky vřelo neutuchající touhou po svobodě a nezávislosti. Té však dosáhla až v roce 1918.

V roce 1938 ukončila českou nezávislost nejprve německá a poté sovětská okupace. V roce 1968 bylo ihned potlačeno Pražské jaro a období útlaku ukončila až v roce 1989 sametová revoluce a následný pád komunismu. Na Pražském hradě se usadil vůdce hnutí Občanské fórum, dramatik a spolužák Miloše Formana Václav Havel, který se stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem. Tento historický obrat v dějinách doprovázela Mozartova hudba: na Havlově inauguraci v roce 1990 a při vyhlášení jeho rozsáhlé amnestie zazněla slavnostní Korunovační mše. A na počest Václava Havla po jeho smrti zahrála skupina pražských hudebníků v hale Hlavního nádraží Requiem. Není pochyb, že Mozartově hudbě v Praze naslouchají dodnes velmi bedlivě.

Ingo Dorfmüller, 2019 – překlad: Kateřina Straková

GEORG ANTON BENDA: Sinfonias - PRAGUE SINFONIA ORCHESTRA - CHRISTIAN BENDA

Sony Classical uvádí Jiřího Bendu a jeho Sinfonias

Vinyl LP
____________________________________________________________________

JIŘÍ ANTONÍN BENDA

Nacházíme se v 18. století, v pruské Postupimi na zámku Sans-Souci. Na dvoře Fridricha II. Velikého působili tehdy jako hudebníci a skladatelé tři bratři – František, Jiří Antonín a Jan Bendovi, narozeni v českých Benátkách nad Jizerou, nedaleko Prahy. Na Jiřího osvícené a tolerantní prostředí dvora, kde pravidelně pobývá Voltaire, silně zapůsobí. Stává se zde protestantem a svobodným zednářem. Ačkoliv je král sám hudebníkem, neoplývá v hudbě právě inovátorským duchem. Z tohoto důvodu Jiří, jenž hrál v orchestru pouze druhé housle, v roce 1750 odjíždí na sasko-góthský dvůr, kde mohl jako dvorní kapelník rozvinout svůj novátorský talent.

V dětství na škole studoval rétoriku a expresivní deklamaci, což mu pomohlo v žánru melodramatu, se kterým nedlouho předtím přišel Rousseau. Góthský orchestr neboli dvorní kapela hrála církevní, dvorní i divadelní skladby, neměla však ve svém repertoáru žádnou operu. Přesto však v roce 1765 Benda zařazuje svou jedinou italskou operu Xindo Riconosciuto. Nenacházeje na dvoře dostatek inspirace k tvorbě dramatické hudby, požádá o šestiměsíční studijní cestu do Itálie a ve svých 43 letech zamíří do Benátek, Bologny, Florencie a Říma. Pět let po návratu je v Góthu jmenován dirigentem.

V roce 1774 na góthský zámek přichází známý divadelní soubor švýcarského bankéře, herce a mecenáše Abela Seyler. V repertoáru má německé hry, tzv. Singspiele i melodrama Pygmalion od J. J. Rousseau, kterým se Jiří Benda inspiruje. Seyler zakládá první góthskou zednářskou lóži, kam patří jak Jiří, tak vévoda sasko-góthsko-alterburský. Na objednávku skládá Georg řadu melodramat, z nichž Médea a Ariadna na Naxu sklízí nejdříve v Německu, poté po celé Evropě nadšené kritiky, vychvalující originalitu, jemnost i důmyslné provedení. Mezi jeho další díla z góthského období patří například jeho Singspiele Romeo a Julie, Walder a Der Holzhauer. Podle všeho opouští Jiří v roce 1778 své místo kvůli rozepři se skladatelem Antonem Schweitzerem, dirigentem Seylerova souboru a Góthského divadla.

Následně pobývá v Hamburgu, Mannheimu, Berlíně a ve Vídni, kde bezúspěšně hledá práci. Po zhlédnutí Médey v Mannheimu píše Wolfgang Amadeus Mozart 12. listopadu 1778 svému otci: „Dvakrát jsem zde s velkým potěšením viděl jednu hru. Nikdy jsem vskutku nebyl tak překvapen! Jedná se o Médeu od Bendy, který kromě toho napsal ještě jednu operu - Ariadnu na Naxu, obě dvě jsou opravdu výborné. Z luteránských kapelníků byl Benda vždy mým oblíbeným. Tolik se mi líbí tato dvě jeho díla, že je nosím neustále u sebe.” V dalším dopise dodává: „Pro tento druh díla je má vášeň veliká.” Ve věku 24 let se nechává Mozart Bendou inspirovat pro svou operu Zaide (1780) a v roce 1791 pro Requiem (l’Introitus), které silně připomíná Trauergesang (Akt III) “Im Grabe wohnt Vergessenheit” z Romeo a Julie, kterou Benda napsal o 15 let dříve (1776). Ve Vídni Benda skládá svá poslední melodramata Theone a Pygmalion. Poté se navrací do Góthu, kde získává doživotní rentu.

Odchází tím ze společenského života, daleko od metropolí se věnuje především přípravě vydání svých starších děl. V roce 1781 odjíždí do Paříže, kde uvádí Ariadnu na Naxu, a v roce 1792 píše svou poslední skladbu – kantátu Benda‘s Klagen. Během posledních let svého života se zabývá francouzskou revolucí a filosofií.

Všechny jeho děti se staly hudebníky, zpěváky nebo herci. A jeho povahu přibližuje historka, kdy se po smrti své ženy odebírá ke klavíru, aby ulevil své bolesti hraním melancholických variací. Když se jej zeptali, zda je potřeba rozeslat parte, Benda, pohroužen do své hudby a hudebních nápadů, to odešel projednat se svou ženou. Až při pohledu na její nehybné tělo si celou situaci znovu uvědomil.

Jiří Benda umírá ve věku 73 let v Köstritzu v Thuringu.

ROSSINI - KOMPLETNÍ PŘEDEHRY
PRAGUE SINFONIA ORCHESTRA - CHRISTIAN BENDA
BLU-RAY AUDIONAHRÁVKA VE VYSOKÉM ROZLIŠENÍ
Díl 2 - Díl 1

_________________________________________________________________________________________

Michael Tumelty - Herald Scotland

Již tak úžasná řada Rossiniho předeher z vydavatelství Naxos získává stále více uznání. Zdá se, že se nezadržitelně blíží nejen k označení nejlepšího souboru Rossiniho předeher, který je v současnosti k dostání, ale stává se i kolekcí, jež bude pro milovníky této vzrušující hudby nepostradatelná. Puristé, intelektuálští elitáři a snobové Rossiniho s posměchem považují za skladatele bez schopnosti (anebo z lenosti) napsat pořádný kontrapunkt, jenž měl dva dobré hudební nápady (crescendo a akumulace), které mu udělaly kariéru. Osobně shledávám v energii Rossiniho Předeher životní sílu a dechberoucí elán, který na zatím posledním albu nádherně zachytil a vykreslil Christian Benda se svým svěžím a pohotovým Prague Sinfonia Orchestra. Na albu se nacházejí oblíbenější skladby, jako je Italka v Alžíru, Popelka a Tancredi, ale i ty méně známé, například fascinující studentská skladba Grand’Ouvertura, v níž je možné slyšet zárodek Rossiniho pozdější hudby. Naprosto úchvatné.
________________________________________________________________________________________

Hodnocení 10/10 - Christophe Huss - časopis Classics Today France

...V hudbě plné důrazů objevujeme barvy a kontrapunkt, aniž bychom byli zatíženi Karajanovým stylem a jeho „stěnou smyčců“. Benda předvádí prostou a osvěžující hru bez zbytečného vychloubání či brutality. Celek je provázen trochu palčivým zvukem, kterým Benda všem předehrám dodává proto, aby nebyl posluchač ukonejšen zbytečným pohodlím. Neposloucháme žádné „best of“, jedná se o první díl z plánovaného uceleného souboru Rossiniho Předeher. Ke všemu je přistupováno se stejnou jasností a seriózností v artikulaci, například v přechodu do finále ve skladbě Othello. Pokud si Benda svou úroveň udrží i nadále, vypálí rybník svému jedinému rivalovi – Nevillu Marrinerovi z vydavatelství Philips. A to je další úspěch pro Naxos.
________________________________________________________________________________________

David Hurwitz - časopis Classics Today UK

Doposud klasická kolekce Rossiniho Předeher Nevilla Marrinera, z vydavatelství Philips, vykazovala sice jistou kvalitu, ale svým způsobem působila neohrabaně. Tento nový projekt slibuje Rossiniho skladbám výrazné zlepšení. Orchestr Prague Sinfonia Christiana Bendy má všechnu disciplínu Marrinerova souboru, ale disponuje navíc jistou rozverností a živostí, které předcházející nahrávka postrádala, což je slyšet na jeho radostné pikole, zvučnosti dechových nástrojů či rázných bicích. V novém podání je mnohem více čiré zábavy, což je důkazem kvality. Té je náležitě využito dokonce i v Rossiniho nejvážnějších skladbách… Dychtivě očekávám zbývající část cyklu. Vypadá to, že by to mohla být úspěšná nahrávka.
________________________________________________________________________________________

Michael Tumelty - Herald Scottland

Tato nespoutaná hudba si ve správných rukách dokáže udržet jiskru i lesk. Zde vychází parádní, pevná a vzrušující nová nahrávka od ohromně zeštíhleného, a přitom energického orchestru Prague Sinfonia, vedeného s Rossiniho plným dynamismem a intenzitou pod taktovkou Christiana Bendy.

________________________________________________________________________________________

Jerry Dubins - časopi Fanfare

...Benda přináší se svým orchestrem Prague Sinfonia absolutní potěšení. Společně představují hru pohotovou a stejně laškovnou, jako jsou Rossiniho karikatury známé z plakátů a přebalů nahrávek. První díl nahrávek je příslibem vzniku komplexního a významného souboru Rossiniho Předeher, které přicházejí poprvé od Marrinerova nastudování v 70. letech minulého století. Jednoznačně doporučeníhodné.

________________________________________________________________________________________

John Sheppard - Music Web International

Orchestr Prague Sinfonia a Christian Benda mají za sebou již krásně vyvedenou dvoudílnou nahrávku kompletních Schubertových Předeher, vydanou vydavatelstvím Naxos. Bylo zřejmé, že jejich další krok bude směřovat k předehrám Rossiniho, které jsou Schubertem očividně inspirovány. Jsem rád, že tato nahrávka disponuje mnoha úspěšnými prvky svých předchůdců. Existuje zde široká škála nahrávek: od Toscaniniho k Giulinimu či Guimu, od Marrinera k Norringtonovi, a Benda si v této distingované společnosti vede dobře. V každém z vystoupení je znát skutečná pompézní vitalita spolu s půvabem a důvtipem ve frázování. Je to obdivuhodný úvod ke slibnému souboru.
________________________________________________________________________________________

Schubert napsal svou první divadelní hru ve 14 letech a dlouho v této umělecké oblasti čekal na úspěch, který se však nikdy opravdu nedostavil. Napsal koncertní Předehry a hudbu pro Singspiele (Zpěvohry). Při některých z nich byl veden svým učitelem – Salierim. Hudba melodramatu Kouzelná flétna je jistě známější než Předehra k Rosamundě, ale i zde můžeme slyšet vitalitu, plnou melodii a dramatičnost v každém tónu.

O prvním CD z cyklu Schubertovy Předehry napsal hudební časopis American Record Guide:

„Pražští hudebníci si vychutnávají prosluněné a libozvučné kousky s velkým nadšením a citem."

Hudební formát: PCM Stereo / DTS-HD Master Audio 5.1

Poznámka: Tento Blu-Ray disk lze přehrávat pouze na Blu-Ray Disc™ a není kompatibilní se standardními CD a DVD přehrávači.